Ovocnářství na vrchnostenských dvorech

Příkladem tohoto vývoje je ostatně také někdejší panský dvůr v Žabonosech, který byl založen po roce 1567 Bohuslavem Horňateckým z Dobročovic a na Zalešanech († před rokem 1601). Součástí tohoto dvora byla renesanční tvrz, která ztratila svůj význam poté, co Žabonosy roku 1652 koupila Regina Kateřina Berchtoldová z Uherčic a trvale je připojila k radimskému panství. Sídlem vrchnosti se pak stal zámek v Radimi, a dvůr v Žabonosech plnil výhradně hospodářskou, nikoliv rezidenční funkci. Tvrz, vybudovaná rodinou Horňateckých z Dobročovic, pak jako zcela nepotřebná budova chátrala a po roce 1750, v době, kdy byl dvůr v držení hraběnky Augusty Kinské z Erdödu († 1759), došlo k jejímu zboření.

Přestože dominantními hospodářskými plodinami, které se na dvoře v Žabonosech pěstovaly, zůstávaly až do 19. století obilniny a luštěniny (především žito, ječmen a hrách), a v průběhu 20. století cukrová řepa, byla nepochybně už v 16. století jeho základním příslušenstvím poměrně rozlehlá zahrada s porostem ovocných stromů. Jaké dřeviny se v ní konkrétně pěstovaly bohužel nevíme, ale můžeme předpokládat, že se jednalo především o jabloně a višně – podobně jako na zahradách u panských dvorů v nedaleké Třebovli a dnes zaniklé osadě Kácov u Ždánic, popisovaných v urbáři z roku 1677. Zahrada byla nepochybně ohrazena v minulosti běžným týněným plotem, což bylo označení pro ohradu pletenou z proutí.

Pěstování a roubování ovocných stromů patřilo k zálibám nejednoho renesančního šlechtice. Například Jiří Vratislav z Mitrovic († 1603) se s velkou pílí sháněl po roubech ke štěpování, přičemž píše: „Nechť se to tak opatří, aby mi neoschly, a při každejch cedulka, jak který rouby sou, aby se věděti mohlo, ať se přiváže." Velmi mu tedy záleželo na tom, aby věděl, jaké rouby se na kterou podnož budou štěpovat. Vrchnost si ze dvorů nechávala do svých zámků posílat čerstvé ovoce a také velmi dbala na to, aby ovocným stromům v sadech byla věnována náležitá péče. Například šafářům se nejednou výslovně ukládalo za povinnost „při každé sbírce neb česání ovoce na to bedlivý pozor dáti, aby skrze nedbanlivost a nepozornost s řebříkami stromům se neublížilo a skrze nepozorné ulamování mačišťat patrná škoda se nepůsobila". Do větších sadů byli v době sklizně kromě čeledi ze dvora často sjednáváni na pomoc také poddaní z přilehlé vesnice. V roce 1631 starostlivě píše paní Kateřina Žerotínová z Valdštejna instrukce své čeledi „stran Karlátek a těch Sedmihradskejch švestek, jak jim říkáte", přičemž přikazuje šafářce, aby dala „Karlátka na niti zvázati a něco na špičky nastrkati, tak aby se mohly na čerstvě dochovati", a dále žádá, aby se jí toto ovoce poslalo „když Karlátka a švestky zralý budou". V ovocných sadech, ve kterých měly být „stromy zdravé a utěšené, které v svém květu voní a u stínu veselí", se doporučovalo vysazovat také léčivé byliny „jako šalvěj, routa, bazilika, majorán, máta a těm podobné, dále všelijaké květové, jako fiala, lilium, růže a jiné".

Skutečnou pohromou pro český venkov bylo období třicetileté války (1618–1648), kdy byla procházejícími vojsky zpustošena a vydrancována většina panských dvorů i zahrad. Vojáci dokonce často z pouhé zvůle káceli stromy v sadech, některé z nich prý byly dokonce vykopávány a odváženy do ciziny – tak jak se tomu dělo z rozkazu generála Schönfelda v okolí Kladna a Slaného.

K úplné obnově panských zahrad nejednou došlo až na konci 17. století. Do českých zemí byly vrchností často dováženy sazenice nových odrůd ze zahraničí – nejčastěji z Francie, kde se již po roce 1652 rozšířilo pěstování zákrsků. K dalším výrazným změnám pak došlo v souvislosti s velkým rozvojem ovocnářství v první polovině 19. století.