Ovocnářství

Hospodářské dvory byly již od pozdního středověku základní součástí jednotlivých panství světských i církevních vrchností. Původně byly součástí areálů hradů a tvrzí, ale v 16. a 17. století po vzniku velkých dominií, která se utvářela spojováním menších, do té doby samostatných, statků, starší panské sídlo často zcela zaniklo a zůstal jen samotný hospodářský dvůr.

Některé ovocné plody, stejně jako stromy plodící ovoce, měly v minulosti mimořádný symbolický význam, který se již od starověku odrážel v mytologii. Celá řada těchto symbolů se objevuje také v křesťanské kultuře, a tak tvoří jednu z důležitých součástí kulturního povědomí našich předků.

Počátky novodobých dějin ovocnářství na Kolínsku můžeme datovat do první poloviny 19. století. Kolem roku 1900 již na území regionu působilo několik specializovaných pěstitelů ovocných stromů, z nichž je třeba na prvním místě uvést rodinu Veselých, která založila školkařský závod, sady a továrnu na zpracování ovoce v Molitorově u Kouřimi, dále rodinu Žertovu, která se ve velkém věnovala pěstování ovoce na svém statku v Bříství u Křečhoře nebo školku Josefa Fundy ve Velimi. Menší ovocné školky byly před rokem 1900 zakládány také v řadě dalších obcí. Například v Dobrém Poli u Kouřimi vznikla školka již roku 1867, a v roce 1910 byl vysázen třešňový sad. Výpěstky pak byly prodávány do dalších vesnic v okolí.

Tradice ovocnářství na Kolínsku a Českobrodsku sahá hluboko do minulosti. Cílený zájem o pěstování ovoce zde můžeme sledovat již od raného středověku, což je pochopitelné vzhledem k hospodářskému významu této oblasti, která v Čechách vždy náležela k nejúrodnějším. Zahrady s výsadbami ovocných dřevin byly nedílnou součástí venkovských usedlostí, kde zpravidla tvořily jejich zadní díl – v místech kde se původně nacházelo humno pro mlácení obilí, které již ve 13. a 14. století funkčně nahrazovaly kryté dřevěné stodoly.

K oblasti středních Čech, a nejednou i přímo k území Kolínska mělo vztah několik významých osobností z dějin ovocnářství. Jako prvního z nich můžeme jmenovat kněze a lékaře Bartoloměje Klareta († 1378), chráněnce pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, rodáka z Chlumce nad Cidlinou, který před rokem 1356 vykonával funkci faráře při kostele Stětí sv. Jana Křtitele ve Skramníkách u Českého Brodu a později se stal kanovníkem Svatovítské kapituly v Praze a arcijáhnem staroboleslavským. Někdy v rozmezí let 1355–1374 sepsal velký latinsko-český slovník, který obsahuje kapitoly „O stromech" a „O plodech ovocných", který pravděpodobně sloužil jako učebnice pro studenty pražské univerzity.

V lidovém prostředí byla v minulosti velmi rozšířena úcta ke stromům, zvláště pak k ovocným. Okolnost, že strom tkví svými kořeny hluboko v zemi a korunou spěje vzhůru, z něj učinila symbol spojení života na zemi a v nebi. Všeobecně se například věřilo, že ten, kdo vykope zdravý ovocný strom, do roka zemře. Po narození děvčete bylo zvykem vylévat vodu z první koupele pod jabloň, aby bylo milé a sladké. Obvyklé bylo také vysazování stromů na památku narození dítěte. Neobvyklý čas květu nebo dvojí květ v roce zase věštily neštěstí či smrt hospodáře, podobně jako uschnutí hrušně v zahradě. Když uschl mladý strom v blízkosti domu, měl zemřít někdo mladý z rodiny. Uschnutí stromu mohlo být ovšem způsobeno také tím, že se k němu vylila voda z umývání mrtvého, nebo na něj vylezla menstruující žena.

Díky zachovalému písemnému svědectví osobností z dějin ovocnářství dnes máme jedinečnou příležitost sledovat již od poloviny 14. století vývoj jednotlivých odrůd ovoce, které se v minulosti pěstovalo v širší oblasti středního Polabí – tedy i na území Kouřimska a Českobrodska. Zdá se, že naši předkové věnovali největší pozornost odrůdám jabloní, které byly podle všeho nejvíce ceněnou ovocnou plodinou. Jabloně, neboli štěpy, nesměly již ve středověku chybět v žádné panské nebo selské zahradě. Jednou z jestarších odrůd bylo Jablko šálové, zvané také Kardinál žíhaný, které se do Čech dostalo ve středověku z území Francie.

Staročeská kuchyně využívala ovoce ve velké míře. Nejčastěji šlo o domácí plody, jen vzácně se ovoce dováželo. K jídlu se podávalo čerstvé, sušené, nebo různě jinak upravené. Bylo vhodným zákuskem i při pohoštění návštěv, společnosti v hostincích a podobně. Z ovoce se vařily kaše, nadívalo se a peklo. Velmi oblíbené byly zavařeniny („lektvary"), povidla a marmelády, vařily se z něho polévky a rosoly. Někdy se šťáva z ovoce používala také k barvení pokrmů.

Podobně jako pokrmy z ovoce, tvořily už od pradávna ovocné nápoje nedílnou součást jídelníčku našich předků. Sladké ovocné šťávy vždy platily za vyhledávanou lahůdku, přičemž již ve středověku a raném novověku jim – především v kombinaci s různými bylinnými extrakty - byly přičítány léčivé schopnosti. Příprava ovocných šťáv se stala skutečným uměním zvláště v 16. a 17. století, kdy se sirupy, tak zvané „zofty" vyráběly z téměř veškerých druhů ovoce a z květů některých aromatických rostlin.

Jedním z nejstarších a nejjednodušších způsobů konzervace ovoce je sváření na povidla. Dnes si výrobu povidel urychlujeme přidáváním cukru, ten však v dávnější minulosti nebyl k dispozici, a tak jako sladidlo sloužily samy husté ovocné kaše. Ovoce se muselo vařit velmi dlouho a často několikrát. Povidla ze švestek a jiných slív, které měly zvláště na Kouřimsku a Českobrodsku mimořádně dobré chuťové a aromatické vlastnosti, se vařila v několika hrncích či kotlích. V jednom se švestky rozvářely a když nebyly předem vypeckovány, cedily se cedníkem s velkými otvory.