Přišimasy

Obec byla založena jako klasická okrouhlice s velkou návsí a rybníkem. Původ vzniku jména obce Přišimas je pro nás dnes hádankou. Podle etymologů se jedná o původně hanlivé označení zdejších obyvatel (Přišimasy = ves přišimasů), které vsi dali sousední vesničané po nějaké směšné události.

Horka (nebo též Horky) je poprvé písemně doložena v roce 1279 za Bohuslava z Hory s holubicí v erbu. Od poloviny 15. století je Horka spojena s Přišimasy.
Skřivany (v minulosti také Křivaň, Skřivaň nebo Křivany) jsou poprvé doloženy v roce 1385, vznikly v dosti složitém terénu, kolem rokle menšího potoku. Od poloviny 15. století jsou Skřivany spojeny s Přišimasy. Původ jména „Skřivany" si odborníci vysvětlují tak, že tak byli označováni obyvatelé osady patřící nějakému Skřivanovi (což bylo středověké osobní jméno) nebo jeho rodině.

Po roce 1385 se všechny tři osady staly natrvalo součástí škvoreckého panství, jehož majitelem byl nejprve rod Olbramoviců se sídlem na Škvorci a později páni Smiřičtí ze Smiřic. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) jim ovšem byl veškerý majetek zkonfiskován a nejprve předán jejich příbuznému, známému českému generálu Albrechtovi z Valdštejna a později prodán knížecímu rodu Lichtenštejnů.

Za nejvýznamnější památku lze bezesporu považovat zdejší (původně románský) kostelík sv. Petra a Pavla z počátku 13. století, který je dnes filiálním kostelem spravovaným z Úval. Poprvé je v písemných pramenech doložen už k roku 1279. Ve 14. století byl kostel goticky rozšířen a přestavěn, z této doby pochází obdélná zákristie a presbytář. Renesančně byl kostel upraven po roce 1575 na náklad Václava Smiřického ze Smiřic z náchodské větve rodu. Přestavba spočívala především ve výrazném prodloužení lodi západním směrem a doplnění renesančních detailů, které bohužel většinou zanikly při další přestavbě v 18. století. V roce 1895 byla věž zastřešena dnešním způsobem. Na vnějšku severní zdi lodi se dochoval zbytek románského okna z počátku 13. století.

V západní stěně zákristie se dochoval vstupní gotický portál a bosované severovýchodní nároží ze 14. století. Ze zařízení vyniká raně barokní hlavní oltář z roku 1680, doplněný na konci 19. století novými obrazy sv. Petra a Pavla mezi apoštoly od malíře Eichlera. Ve věži se dodnes dochovaly dva zvony, oba značné umělecké i historické hodnoty. Větší je z roku 1590 od známého pražského zvonaře Brikcího z Cimperku, menší zvon je z přelomu 15. a 16. století.

Další zdejší zajímavostí, známou široko daleko, je dvojvrch Klepec (358 m. n. m.), který výrazně převyšuje okolní krajinu, a je tak ideálním vyhlídkovým bodem na Českobrodsko, Černokostelecko, Úvalsko a částečně i do Polabí. Na západním horizontu jsou už vidět i pražská předměstí. Území Klepce má celostátní význam pro geologii a geomorfologii, a proto bylo 29. listopadu 1977 prohlášeno přírodní památkou (rozloha 7 ha).

Klepec je známý především svými kamennými útvary - „balvany". Balvany vznikly zvětráváním a rozpadem porfyrické biotitické žuly říčanského typu a po odnosu zvětralin byly obnaženy. Působením chemického zvětrávání a korozní činnosti stékající vody vznikly na svislých částech balvanů žlábkové pseudoškarpy. Na vodorovných nebo mírně skloněných plochách balvanů se vlivem složitých zvětrávacích procesů vytvořily oválné prohlubně – tzv. skalní mísy, považované některými badateli a ezoteriky za obětní pohanské mísy. Většina mís je zde v pokročilém stadiu vývoje, neboť jsou odvodňovány odtokovými žlábky, které indikují začátek jejich destrukce. Velký žulový balvan zvaný Slouha je vysoký 7 metrů, dlouhý 8 metrů a široký 3 metry. Své jméno získal podle tvaru – na jedné straně má nápadné zaoblení, připomínající shrbenou postavu služebníka. Ještě v 19. století Slouhu obklopovala spousta menších oblých kamenů, zvaných „Stádo ovcí". Ty zmizely během roku 1843, kdy na Klepec dorazil kameník Michálek z Rostoklat s dělníky, kteří z okolních kamenů nalámali kvádry a štěrk na stavbu císařské silnice z Prahy do Kolína a na stavbu mostů v Praze a Poděbradech. Poslední úprava přišla v roce 1920, kdy byla do Slouhy vsazena pamětní deska padlým v 1. světové válce.

Přišimasy, Horku a Skřivany, stejně jako většinu dalších obcí na Českobrodsku, od nepaměti obklopoval poměrně rozsáhlý pás ovocných sadů, který navazoval na jednotlivé usedlosti. Největší zahrady ležely na severním okraji Přišimas, jihovýchodně od kostela sv. Petra a Pavla a na jižním okraji Skřivan. V zahradách často samostatně stály roubené stodoly. Pole v širším okolí obce ovšem tradičně sloužila k pěstování obilnin, a ovocnářství zde tedy má (na rozdíl od nedalekého Škvorce nebo Úval) poměrně krátkou tradici, která sahá teprve do 70. let 20. století.