Lidové zvyky ve vztahu k ovocnářství

V lidovém prostředí byla v minulosti velmi rozšířena úcta ke stromům, zvláště pak k ovocným. Okolnost, že strom tkví svými kořeny hluboko v zemi a korunou spěje vzhůru, z něj učinila symbol spojení života na zemi a v nebi. Všeobecně se například věřilo, že ten, kdo vykope zdravý ovocný strom, do roka zemře. Po narození děvčete bylo zvykem vylévat vodu z první koupele pod jabloň, aby bylo milé a sladké. Obvyklé bylo také vysazování stromů na památku narození dítěte. Neobvyklý čas květu nebo dvojí květ v roce zase věštily neštěstí či smrt hospodáře, podobně jako uschnutí hrušně v zahradě. Když uschl mladý strom v blízkosti domu, měl zemřít někdo mladý z rodiny. Uschnutí stromu mohlo být ovšem způsobeno také tím, že se k němu vylila voda z umývání mrtvého, nebo na něj vylezla menstruující žena.

Podle nařízení císaře Josefa II. (vládl v letech 1780–1790) měli vysazovat ovocné stromy na obecní půdě ženichové v roce svého sňatku. Od konce 19. století se také v českých zemích začaly z podnětu školských úřadů pořádat jarní „Stromkové slavnosti", při nichž děti vysazovaly ovocné nebo okrasné stromy.

Všeobecná byla lidová představa, že strom je živou bytostí. Hospodář s dětmi tak symbolicky zvali stromy ke štědrovečerní večeři slovy: „Stromečku vstávej, ovoce dávej, umej se, ustroj se, je Štědrý den!". Na Českobrodsku na svátek sv. Matěje (24. února) vcházeli ráno hospodáři do zahrady a volali: „Na svatého Matěje kudy ten hlas obejde, ovoce všude hojnost bude." Také svazovali stromy slámou s pohrůžkou, že budou pokáceny, nebudou-li se vázat, čili když se jejich květy neoplodní. Na úrodnost a ochranu ovocných stromů byly zaměřeny další magické úkony, prováděné na Štědrý den nebo na velikonoční Bílou sobotu. Tehdy bylo zvykem třást stromy, nebo je hladit, ovazovat je červenou pentlí, omazávat jejich kmeny těstem k pečení vánočky či mazance, nebo otloukat strom pytlíkem hrachu, aby měl tolik ovoce, jako je hrachových zrnek a podobně. Ohlasem dávných obětí byl obyčej dávat o Vánocích ke stromům zbytky z jídel. K témuž svátku se váže i dodnes známý zvyk věštění budoucího zdravotního stavu z rozkrojeného jablka nebo z rozlousknutého ořechu. Časně ráno na Velký pátek se všichni členové rodiny modlili pod stromy v zahradě s tváří obrácenou k očekávanému východu slunce a poté líbali zem a žehnali ji znamením kříže.

Ovocné sady byly místem projevu lidových obyčejů také v postním období, kdy v noci před Liščí nedělí (první, nebo čtvrtá postní neděle před Velikonocemi) zavěsila matka na stromy preclíky navlečené na vrbové pruty, a pak před východem slunce vzbudila děti, vyzvala je k modlitbě a hledání tohoto pečiva, pokládaného za nadílku od lišky.

Ke konzumaci ovoce se v lidovém prostředí někdy vázaly určité pověry. Například ženy, kterým zemřelo dítě, neměly před svátkem sv. Jana Křtitele (24. června) pojídat jahody. Věřilo se totiž, že ten den chodí Panna Marie po nebi a z košíku rozděluje duším zemřelých dětí jahody. Když však přijde k dítěti matky, která zákaz porušila, odbyde je se slovy: „Pro tebe nic nemám, tobě matka jahody snědla!".

mas rozvoj leader

Lidové zvyky ve vztahu k ovocnářství

Další informace